Pathfinder Praha Elesias 1387 X+XI

Zápisky z pamětí Ctihodného Otce Hirama Šedorukého, opata Vznešené duše Údolního letopočtu 1497, přepsáno asp.písařem Dulbanem z Mlhavého údolí

Prchati od draka na draka jest. Nebo jak znělo to gnómské přísloví. Než si ho v tu chvíli složitě vybavovat, soustředil jsem se na opakovaný pohyb nohou, abych náhodou nezakopnul.

Drakovi se zamlouvala skupina, která mu vyjela naproti a rozhodnul se jí věnovat několik vzácných okamžiků své pozornosti. A to neměl dělat. Z hůlek a rukou řady rytířů vytryskl přímo gejzír nejrůznějších barev a tvarů, jak chlad, oheň a kyselina bušili do dračího těla. Z křídel zůstaly pouze protrhané blány a jedno z očí přípomínalo sopeční kráter, ale stále se drak držel ve vzduchu. Nakonec si jeho tělo našel tenký zelenkavý výboj, po kterém najednou ztuhnul a dopadnuvše na zem, roztříštil se na tisíce kamenných úlomků.
Krátce jsem vzdal hold rytířům a mágům a zatímco ostatní vojáci se radovali, rozhodli jsme se prohledat padlé skřetoidy. Po nevelkém úlovku jsme se vrátili do města, kde bylo ještě několik nevyřízených věcí. Předně jsme chtěli směnit všechny polodrahokamy, které jsme zatím ukořistili a Bran lehce vylepšit svůj drtič lebek a páteří.

Po odpočinku si Merelorn vzpomněl, že bychom měli prozkoumat původ démonických portálů (na to bychom však museli nějaký mít...), ale po vysvětlení tedy nezůstalo nic jiného než se začít vyptávat. A kde jinde začít než v samotném Kolegiu.
A zrovna jsme přišli do nejlepšího – pěkně peprné hádky mezi Mistry jednotlivých řádů, kde se Dimac, Vihuel a Paol Tirin navzájenm obviňovali z toho, kdo za to může. Největší vína (alespoň to tak podle křiku vypadalo), se snášela na hlavu Dimaca, který jakožto zástupce vyvolávací magie byl zodpovědný za to, co se děje. Ale s o to větší vervou popíral jakékoliv zapletení jeho řádu do událostí.
Během hádky Hanuh postřehnul stěží viditelnou změnu barvy očí Dimaca a rovněž krátké zviditelnění černé žíly na krku. Oba momenty netrvali ani okamih, přesto nás celkem zneklidnili, když se o zjištění podělil.

Může Dimac něco skrývat?

Odpověď na otázku se sama nabídla, když jsme jej v jeho studovně konfrontovali. Najednou se začal měnit a jeho hlas dostal nepřirozenou výšku, a skoro se mu povedlo nás zabít svojí klecí z prizmů (a Hanuh málem přišel o ruku), ale nestihnul se teleportovat do bezpečí, tedy...on se i teleportoval, ale kvůli svému vlastnímu kouzlu zůstal uvězněn v půlce zdi a půlka těla se vrátila zpět do místnosti.
Po informování ostatních Mistrů Kolegia jsme dostali svopu zaslouženou odměnu (a nejraději byl asi Merelorn, protože dostal přístup ke knihovně a některým svitkům), ale bylo důležitější začít zjišťovat agendu posedlého Mistra. Jak totiž vyplynulo ze zápisů, před časem se zcela změnil styl jeho zápisu a z poznámek nešlo moc vyčíst, pouze některá slova - Kuermh a kruh světla.
Neznalí jsme byli instruování Vihuelem k návštevě Pokladnice moudrosti ve Stříbroluní, kde jsme po hodně *vydatném* poplatku zjistili, že se jedná o 101.úroveň Propasti, o které je známo přesně to, že se nachází v Propasti. Dověděli jsme se i něco o poten.démonech, kteří by mohli posednout Dimaca, ale praktickou informaci nám to nepřineslo. Jedině snad Strážkyně moudrosti poprosila o cestu do citadely Adbar k vyzvednutí svitků Dumathoina (no nazdar), které jim byly příslíbeny před několika měsíci, ale pro nebezpečí na cestách bylo předání odloženo.

Jak tedy zjistit něco víc o té úrovni Propasti? Jedna možnost byla navštívít Svícmark, ale už jen při představě kolik toho budou ty ždímači požadovat, mě braly mdloby. Druhou možností bylo si nechat poradit od Helmových kněží v Domě nepřemožitelného rovnéž zde ve městě. To už znělo mnohem přijatelněji.
Co bylo horší – knězi (tedy v zastoupení starce Ersslera Thamma jako Bdělého pána Helma) po nás chtěli vycestovat někam do všemi bohy zapomenuté pustiny a znovu pro ně získat klášter, jenž byl před lety opuštěn. Naneštěstí jsem byl sám, kdo v tom viděl pouze jistou šanci se nechat zabít.

Zbytek družiny se příležitosti chopil velmi rychle a ani jsem se nenadál, už jsem se hrkotal po cestě vedle Brana a toho ukňouraného kouzelníka.
Po menší potyčce s gobliny a orky v ruinách kláštera jsme prohledali přízemí i patro a protože nic nebylo k nalezení, sestoupili jsme do podzemí bývalého kláštera. Nikde jsme však nenarazlili na orky, kteří měli údajně klášter a jeho ruiny obývat.

Za chvíli jsme pochopili proč. Pod samotným klášterem se totiž skrývala další, mnohem starší, stavba z kamene, ale v tomto případě jsem si zcela jist, že určitě nikdy nebyla zasvěcena Helmovi, ani žádnému jinému lidskému bohovi. Znaky, které jsem viděl, vypovídali, že tento chrám patří Yurtusovi, menšímu orčímu bohovi rozkladu a červů...a většina orků, kteří zde žili, zemřela, povětšine krvavou smrtí zuby neznámého tvora.
Obezřetně jsme postupovali dále, ale nenarazili jsme na nikoho. Když jsme procházeli kolem fontány s červenou vodou (o které jsem si myslel, že je *pouze* zbarvená krví), netvor zaútočil.Tiše se vynořil zpod vodní hladiny a nebýt jemného klepání a klikotu kusadel, ani bych ho nezaregistroval.
Tělo měl chráněně tlustým chitinovým pancířem a z ústního otvoru neustále odkapávala páchnoucí tekutina, oháněl se dvěma jako mladý kmen stromu tlustými chapadly pokrytými rovněž pancířem. Nakonec jsme ho udolali, ale doufám, že nikde neměl družku...nebo druha....a nebo matku.
Pomalu jsme prozkoumávali komplex, ale pozor jsme díky setkání dávali stále větší. Takhle jsme postupně prošli celý chrám...až na poslední místnost, kde nám neznámá postava uprchal skrz portál, viděl jsem jen záblesk róby, jinak nic (a Brana to z nějakého nepochopitelného důvodu štvalo...). Aspoň jsme našli truhlu se zlatem....spoustou zlata.

Spokojeni sami se sebou, vydali jsme se na cestu zpátky. Do Stříbroluní jsme dorazili bez větších obtíží a po dobrém spánku šli oznámit dobrou zprávu hlavnímu kněží Helma. Ten nám na oplátku prozradil, co ví o sféře Kuermh, 101.úrovni Propasti. Nakonec toho moc nebylo. Údajně neobydlená, s mílemi táhnoucími se ledovými pláněmi a řekami písku. Jediný shluk kamenných budov, ale o Kruhu světla nic nevěděl.
Řekl také, že existuje možnost se tam dostat, ale ve svých vizích a rozmluvách s Helmem to bylo zakázáno, proč, to nevím. Další informace by nám však mohl poskytnout demonolog z Ascalhornu, nynější Tvrze předpeklí, který pobývá ve Studeném lese.

Nepříliš moudří jsme ještě byli navštívit Arkenovo invokatorium nedaleko Kolegia (a mimoděk jsem zjistil, že někteří lidé páchnou hůř než rok nemytí trpaslíci). Původně jsme směřovali dotazy na nějakou alchymii bo co, ale Arken nám sdělil, že v posledních měsících bylo ukradeno několik věcí z domů a pracoven mágů různého statutu. I on sám se stal obětí, když mu byla zcizena jeho první hůlka, kterou vyrobil jako začínající tvůrce (nejspíše sentimentální důvody....). Protože krádeží bylo tak málo, nic významného se neztratilo a nikomu z okradených se nic nepřihodilo, stráž a garda to nechali tak.
Nakonec nás uprosil, jestli bychom se nemohli podívat této menší záhadě na zub. Dokonce nás vybavil doprovodním listem pro Truemme, velitelku Denní stráže (jo, a Elen se k němu evidentně během rozhovoru měla, myslím si, že chce skrz postel se dostat lacině ke kouzlům, mrcha jedna polodračí....).
Truemme jsme našli bez problémů a ráda to hodila na naše krky, těm krádežím se stejně nikdo nevěnoval. Naštěstí ani ne před 2 dny okradli jednoho z učňů Kolegia a to byla naše první zastávka. Podrobně jsme prozkoumali místo krádeže (tomu se taky ztratila úplná pitomost) a našli kousek červené látky a rudého prachu.

Podobnou věc zatím u jiných krádeží nenašli a Arken zjistil, že se jedná o specifické barvivo, přesněji amnskou červeň, zde na Severu hodně vzácná. Teoreticky to tedy musel být někdo, kdo přišel do města před 3 měsíci a nosí nějakou výrazně červenou část oděvu (to byla čirá spekulace, ale jak se ukázalo později, správná).
Rozhodli jsme se projít nejlepší zdroje informací ve městě – krčmy, hospody, taverny, výčepy. Narazili jsme dokonce i na chrám-v-hospodě, systém, který měla bohyně Shiallia zaveden, se mi velmi zamlouval. Konečně asi v 7.hospodě se na nás usmálo štěstí – asi 3 měsíce tam chodil chlápek v jasně červených kalhotech, který smaděl rybami. Další zastávka jasná – doky.
Cestou tam nás však přepadli – kouzelnice a válečník - a velice je zajímalo, kdo nás najal na pátraní po ukradených předmětech. Živé se nám je zajmout nepodařilo, ale našli jsme u nich mapku bez klíče, pouze se značkami a linií ulic od Kolegia.
Když jsme se vydali po stopě, dorazili jsme k nudnému domu, který nevypadal podezěrele, ale za okny jsme zaregistrovali rychlé pohyby. Aranthar se rozhodnul zaklepat jednou, dvakrát...no a potřetí to nestihl, protože ho uvítala salva šipek a udělal z něj živoucí cedník.
Okamžitě jsem se chrabře vrhnul dopředu, chráníc slaboduchého Brana a mlandravou Elen. O rybím milovníki nemluvě.
Aha, už vím, on se rozhodnul jezdit na stole s berdychou vystrčenou dopředu po schodech do sklepa. Akorát místo dvěří tam byl vsazen portál, kterým prolétnul. Ne však dříve, než se ho zezadu pokusila zastřelit další salvou šipek skupinka mužů, kterou jsem neprodleně a zcela sám zlikvidoval.
Aranthar se pak vrátil, lehce dobitý a doškrábaný, s tím, že na druhé straně portálu je úzký prostor, jako žleb, s černou skálou kolem a vzduchem létá popel. Protože jsme nenašli další dva kušiníky, byl jasné, že se musíme vydat skrz portál do kvazi-elementálnmí sféry popela (aspoň to Elen řekla).
Aranthar šel napřed prozkoumat okolí, skončil však jako zajatec trojice – 2 mužů a ženy. Jejich tábořiště nebylo ani 300 stop od portálu. Nevypadali nijak nebezpečně, ale Elen se rozhodla proplížit zadem kolem stanů a jejich tábořiště, aby je překvapila zezadu, pokud by se ukázalo, že jsou to kouzelníci.

Měla pravdu.....byli.

S Branem jsme běželi, doufajíce, že odvedeme pozornost, aby Elen mohla vyřídit kouzelnici. Trojice se však nevzdala bez boje – Brana a Elen ošklivě několikrát popálili a zejména u Elen jsme si jist, že unikla jisté smrti, když se vyhla 6 ze 7 žluté zařících šípů, jež vytvořil tmavovlasý muž – už jen kvůli tomu, že stačil jeden, aby ji propálil díru do stehna palec širokou. Naneštěstí to byl i jediný, který se stihnul teleportovat do bezpečí, opustivše svoje společníky.

Vzkřísili jsme Aranthara a prohledali tbor. Vysvitlo, že zloději byla opravdu tato skupina, protože jsme našli jak Arkenovu hůlku, tak i ostatní zcizené věci (a k tomu spooooustu stříbra a zlata....), dále pak svitek se jménem Aruthator a několik podivných rodových insignií.

Všechno jsme pečlivě zabalili, těla z domu hodili skrz portál a portál samotný zničili. Pak už jen stačilo zprávu předat stráži a Truemme (která to vzala klidně!....) a zbytek jsme podrobně popsali Arkenovi. Ten nám na oplátku pomohl se svitkem – Arauthator, jak vysvitlo, je drak, přezdívaný Bílá smrt a svitek jenom částí kouzla, které manipuluje s elementem země, ale jak, to Arken ze svitku nemohl určit.

Insignie, které jsme ukořistili, jsou insigniemi používánými Kultem draka, o kterém se již přes 10 let nic neví, poslední buňku zničil Khelben Arunsun v Hlubině před 10 lety. Ale vypadá to, že si opět vzpomněli, že Toril existuje. A podle toho, co Arken vyprávěl – dračí kostějové, nemrtví a kultisté - mám z toho špatný pocit.
Nakonec nás požádal o spíše osobní službu – najít svého ztraceného syna, žoldáka ve službách amnijských žoldáckých kapitánů, jeho poslední žijící krev. Ztratil se někde jižně od Murannu, ani ne před desetidnem. Ví, že musí čekat nejhorší, ale chtěl by zpátky aspoň jasnou zprávu.

A dal nám ještě dobrou radu – pokud směřujeme to Měsíčního lesa, bylo by dobré se vybavit stříbrem proti četným měnavcům a lykantropům tam žijícím. Pro jistotu (posíleni alchymistickým stříbrem) jsme ještě navštívili chrám Stříbrohvězd bohyně Selune, kde se nám dostalo požehnání a i varování před Měsíčním lesem a Malarity.

A zítra vyrážíme.....jen doufám, že se konečně vrátí Merelorn z té laboratoře a Hanuh. Pár dalších čepelí se bude určitě hodit.